Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vojtìch,
zítra Jiøí.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Pýcha pøedchází pár - 2


Na to moje je¾dìní autem opravdu mohu psát seriál. Má pýcha tedy dostala pìknì na frak, to vám povím. Pan uèitel z autoškoly je èlovìk mírný a poklidný, nìco u¾ za¾il, ale na mne u¾ pøi ètvrté jízdì zaèal takovým tichým hlasem zrovna syèet. "Spojku, povídám ...jste v protismìru...paní, já jsem øekl pøibrzdit a ne couvat a spojku bych prosil..."
Pøipadala jsem si - no za blbce, jinak to nazvat nelze. V¾dy» jsem kdysi jezdila docela normálnì, jak to, ¾e mi to jde jako psovi pastva - no vida, já se z tìch úsloví a pøísloví nevymotám, asi bych pøece jen mìla radìji psát do Zpravodaje, ne¾ pokoušet osud.


Ale znáte to, kdy¾ se ¾enská zatne, tak ji ani smrt neodvrátí, aby svùj úmysl neuskuteènila. Tak jezdím. U¾ je tìch jízd osm a nìjak nemám pocit - tedy já skoro ano, ale pak uèitel ne - ¾e bych byla jasná hvìzda silnic.


U¾ mi to samotné bylo hloupé a tak jsem zapøela všechnu hrdost a po¾ádala mu¾e o pomoc. "Pojï si se mnou zajezdit, a» v té škole proká¾u nìjaké pokroky." Lezlo to ze mne jako z chlupaté deky, tátovi se moc nechtìlo, u¾ jen ten nápad jezdit s autoškolou pova¾oval za podivný ¾enský rozmar, ale nakonec si dal øíct.


A tak jsme vyjeli. Dovezl mne na takové letiš»átko za Milhosticemi, nejspíš pro práškovací letadla, èi na co to tam mají a pùjèil mi volant. No prosím, rozjela jsem se docela bez pøískokù, ba i to couvání mi šlo, rychlostní páku u¾ nehledám, ¾ádné šmátrání po podlaze, dokonce pøeøazuji opravdu na dvojku i výše, ani¾ bych musela pøemýšlet, jestli mám zatlaèit dozadu nebo dopøedu. Táta zíral a kdy¾ jsme se vraceli do Kynšperka, nechal mne za volantem. To nemìl dìlat! Samozøejmì, ¾e jsem zapomnìla, na kterou stranu se mám dát a rozjela se pøesnì špatným smìrem. No, nevadí, obrátíme pøi nejbli¾ší mo¾né pøíle¾itosti.


"Vem to doprava," pronesl neèekanì mùj vlídný uèitel. Podotýkám, ¾e mi sluníèko svítilo do oèí a øekl to na poslední chvíli - co¾ dokonce pozdìji uznal i on sám. Poslušna povelu jsem to vzala doprava, asi tak šedesátkou. On je tam cestou nìjaký kravín èi co a naštìstí je pøíkop pod cestou zarostlý takovou podivnou liánovitou rostlinou, vyšší ne¾ èlovìk a lepkavou tak tuze, ¾e obejme a udr¾í i au»ák. Ze srázu jsme to tedy nenabrali, ale vycouvat bylo tì¾ké. Já jsem byla rozklepaná, couvání mi ne a nešlo, aèkoliv táta tlaèil ze všech sil, nehnuli jsme se zpìt na cestu ani o píï. Kdy¾ si k volantu opatrnì pøesedl on, couvat samozøejmì umí perfektnì, jen¾e já nemám zase dost sil k tlaèení. No, nakonec se povedlo, autíèko zabralo a mne pánbíèek potrestal tím, ¾e jsem sebou bacila do té lepkavé lebedy a ještì nazejtøí jsem z obleèení vybírala "drápky" jako Popelka zrníèka.


Pøíští nedìli jsme to proti všemu rozumu zkusili znova. Jen¾e to u¾ táta nebyl vlídný, naopak rval mi za volant, øval na mne hùø, ne¾ nedávno kluk - no dopadlo to tak, ¾e autem lítaly takový nervy, ¾e jsem místo smìrovky troubila, místo spojky šlapala na brzdu a vùbec si poèínala jako - no však vy víte jak.


Já jsem kdysi slibovala, ¾e budu radit. Pravdì prùchod - byla to ode ne spíš drzost - dodnes jsem vám toho moc neporadila - ale tentokrát jednu radu opravdu mám: nikdy, ale opravdu nikdy se nepokoušejte být v autì ¾ákem svého vlastního mu¾e. Pokud ovšem nechcete rychlou cestou dospìt k rozvodu. Anebo alespoò k poznání, ¾e jste si vzaly agresivního
zuøivce. NIKDY!


Ještì tedy samostatnì nejezdím. Ale neš» - jsem malá, ale vytrvalá.

Vaše Anna Z. alias Naïa Vencovská

Další èlánky autorky