Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsme emigrovali, èást I.
Probudily nás kamínky, dopadající na podlahu našeho pokojíku. Bylo velmi èasné ráno, 21. srpna 1968, na malém dalmatském ostrovì Prvic Luka u Šibeníku. Dole pod oknem  v zahradì právì hledal náš jugoslávský pøítel Josip pod fíkovníkem  další kamínek. Kdy¾ jsme se koneènì objevili v oknì, zvedl k nám hlavu, ze které se dívaly utrápené a vydìšené oèi : „Dragan, Vìra, Rusi su okupirovali Èechoslovaèku…“  A¾ do nejdelší smrti, jak øíkávala babièka, budeme slyšet tìch nìkolik prostých slov, která dostartovala celou smrš» událostí.
Tak  tedy k tomu skuteènì  došlo. To co jsme oèekávali od té chvíle, kdy zaèalo kvést „pra¾ské jaro“ nevídanì  bujnými kvìty, se stalo. Tlapa medvìda, neúprosnì vládnoucího všem svým vazalùm, dopadla na vzpurné Èechoslováky. 
Bùh dal to znamení, o které jsem ho tolik prosila. V první chvíli mi pøipadlo, ¾e to trochu pøehnal. Byli jsme oba pevnì rozhodnuti, ¾e nevyjde-li tato snaha o reformu, opustíme nav¾dycky  zem, která nám a¾ do té doby byla domovem. Byli jsme ochotni ¾ít kdekoliv jinde, jen ne tam, kde na nás budou zlí naši vlastní lidé. A kdy¾ na nás nìkdo zlý bude, tak to nebude  Èech, náš èlovìk, øíkali jsme si.
Zde pøichází první pouèení, získané ¾ivotem v emigraci : Kdy¾ na nás byl za ta dlouhá léta v cizinì  nìkdo opravdu zlý, tak to byli kupodivu zase jen naši milovaní rodáci, Èechoslováci. Nikdo jiný.
V malém domku vlídných hostitelù, rodiny Skalabrinovy, bydlelo tehdy asi 9 Èechù. V prvních chvíli se rozhodli pro emigraci skoro všichni, ale bylo jim vidìt na nosech, ¾e to nemyslí zcela vá¾nì. Byli toti¾ pod dojmem toho, co vidìli v pøímém televisním vysílání z Prahy. Sovìtské tanky, støelbu, mrtvé na ulici. Z okna pra¾ské budovy Èeskoslovenského rozhlasu se dokonce v jedné chvíli vyklonil náš pøítel Pepík Podaný, takto redaktor známého poøadu Mikrofórum, který se s námi pøed nìkolika dny rozlouèil na molu našeho ostrùvku. Neskuteèná, absurdní situace. Dva èlenové spoleènosti se rozhodli pro nìjakou akci, k boji proti okupantùm, pravili, ¾e napíší  ostrý protest, u¾ si nevzpomínám, komu mìl být urèen. Asi celé svìtové veøejnosti. Jeden z tìchto dvou tvùrcù byl skuteèný spisovatel Ladislav Fuchs. Pøesto¾e se zavøeli s lahví alkoholu na celý den do lo¾nice, nevzpomínám si, ¾e by kdy jaký text vyprodukovali.
Naše  tøítýdenní dovolená byla u¾ u konce, byli jsme bez penìz. Pár na èerno získaných nìmeckých marek, nìjaké dináry, které jsme si tehdy smìli koupit  jako kapesné, to všechno se u¾ rozplynulo. Pøivezené konservy byly snìdeny. Obyvatelé ostrova nás sice okam¾itì „adoptovali“ a obdarovávali  témìø dennì nìjakou tou zbylou rybièkou, ale nemohli jsme se jim povìsit na krk.
Všichni oèekávali, ¾e bude mobilizace. Také byla vyhlášena. Vzpomínám na zajímavý detail : Mu¾i vznesli okam¾itì dotaz na pøíslušná místa, zdali zbranì dostanou a nebo si mají pøinést své vlastní.
Co jsme my tehdy u sebe  mìli, to se dalo spoèítat na prstech jedné ruky. Plavky, ruèníky, ploutve, dvoje šaty, svetr, to bylo všechno. Doklady veškeré ¾ádné. Jen pasy. Ale mìli jsme kupodivu adresu jedné holandské firmy, která shánìla v létì 1968 v Praze odborníky pro reprodukèní oddìlení. Pøátelé nám jí tehdy  pøinesli, zdali prý nemáme zájem. Nemìli jsme. Ale adresa zùstala v mé penì¾ence a teï jsme se jí rozhodli pou¾ít. Pak jsme mìli ještì adresy nìkolika korespondenèních pøátel, jednoho z východního Nìmecka a také dvou mladých Holanïanù, kteøí u nás v tom pra¾ském jaru byli týden na návštìvì.
Ostrov Prvic Luka je malý, jsou na nìm jen dvì vesnièky a ¾ádná auta. Krásné na dovolenou, špatné, potøebujete-li spojení se svìtem. Na malièkatém poštovním úøadì, který fungoval vedle obchodu s potravinami, jsme zpùsobili velké pozdvi¾ení. Zaèala èilá korespondence a výmìna telegramù. Ka¾dý dopis èi dokonce  telegram nám hned pøinášeli rùzní dobrovolní bì¾ci. Znal nás celý ostrov. Psali rodièe, pøátelé, ka¾dý, kdo o nás vìdìl a mìl naši adresu. Holandská firma kupodivu hned vlídnì odpovìdìla, ¾e nás mohou potøebovat, a ¾e nám u¾ posílají pracovní smlouvu a zaøizují visa. Zní to jako pohádka, ale byla to pravda. Mladí holandští pøátelé nám poslali lístky na vlak, z Jugoslávie do Amsterodamu. A ¾e u¾ pro nás mají pøipravený pokoj u nich doma.
Pamatuji si z té doby jen útr¾ky událostí, útr¾ky hovorù. Vzpomínám na veèeøi, na kterou nás pozval jeden z nejchudších rybáøù. Podávala se chobotnice, znaènì tvrdošíjné konsistence. Nadšenì jsme ¾výkali, ale jídlo nám v puse rostlo. Naštìstí nám bylo nabídnuto i víno a tak jsme se zachránili.
Vidím se, jak v zahradì pod mandlovým stromem èistím kýmsi darované sardinky, ve spoleènosti dvou velkých koèek. Tiše, jaksi do sebe si breèím nad ohavností svìta, který by mohl být tak krásný…kdyby. Paní Berta, ¾ena, která ve druhé svìtové válce, kdy její mu¾ byl u partyzánù, zachránila sebe a své tøi malièké dìti tak, ¾e je v malé loïce pøevezla do Itálie, ke mnì pøisedla a podívala se na mne moudrýma oèima: „Nebreè,“ povídá mi,  „ mu¾e máš tady, do války nemusí. Všechno bude dobré“.
Kdy¾ jsme skoro po tøech týdnech odjí¾dìli do Bìlehradu na nizozemskou ambasádu pro visa a pracovní smlouvu, louèil se s námi celý ostrov. Skoro celý. Peníze, které jsme dostali od firmy z Holandska jako zálohu se u¾ skoro rozplynuly, ¾ivili jsme toti¾ nejen sebe, ale i ostatní èeské ztroskotance. Pan spisovatel Fuchs, jak se pozdìji ukázalo, peèlivì opatroval šek na 5.000 dolarù, aby mu z nìj ani cípeèek neubyl. Svého mladého a krásného šedookého pøítele opatroval stejnì ¾árlivì.
Cestu do Bìlehradu vlakem jsme naštìstí nemuseli platit, kdy¾ jsme na nádra¾í vysvìtlili kdo jsme a kam potøebujeme jet. Mìli jsme toti¾ zpáteèní jízdenky, ale jen do Záhøebu. Odtud jsme pak mìli letenky do Prahy, teï nepotøené.
Proto dnes vùbec  nechápu, kde se vzala ve všech tìch vlídných a s ochotou nám pomáhajících lidech ta strašná nenávist, která pøinesla všem zúèastnìným tolik bolesti a utrpení, znièila Jugoslávii a na dlouhá léta zpøetrhala odedávna  køehké svazky mezi jednotlivými národy na Balkánì.
Ve vlaku jsme sedìli v kupé s Jugoslávci a s vojáèkem, který se vracel ke své jednotce. Vyzbrojili ho doma velkou šunkou, pršutem a nìkolika lahvemi vína. Šunka i lahve kolovaly, celou cestu se pøipíjelo  na zkázu SSSR, na to, abychom se ve svìtì neztratili a aby se nám dobøe vedlo.
Dojeli jsme do Bìlehradu a našli ubytování ve studentské koleji, sice levné, ale i tak to udìlalo další díru do našeho rozpoètu. „Proè jste neøekli, ¾e ¾ádné peníze nemáte?“, divil se jeden Èecháèek, kterého jsme tam potkali, „nemuseli byste platit nic. Já to tak udìlal., pøece nejsem blázen.“ Udivenì jsme na sebe pohlédli. Aha, tak takhle to funguje.
Spali jsme se dost neklidnì, druhý den jsme se mìli dostavit na nizozemskou ambasádu, kde mìla být pro nás viza a pracovní povolení. Pracovat v cizinì. V uších nám huèela slova, do hlav všech po léta vtloukaná v našem zapšklém socialistickém ráji: „V kapitalismu, tam byste se neu¾ivili, tak je jiné pracovní tempo a kdo mu nestaèí, ten se octne hned na ulici.“ Trochu to v nás hlodalo. Co nás asi èeká? U¾ivíme se? Budeme na to staèit?
Bylo i dost jiných starostí. V Praze jsme mìli právì zaplacený, hezky zaøízený dvoupokojový dru¾stevní byt, na který jsme deset let èekali a ve kterém jsme bydleli celé ètyøi roky. Teï jsme museli zaèít znovu. Ale byla to naše volba.
Na nizozemské ambasádì s námi jednali tak, jak jsme od úøadù nebyli vùbec zvyklí. Ohleduplnì a mile. Pan konsul se nám dokonce omlouval, ¾e mají rozbitý kávovar a nemohou nám tedy poslou¾it kávou. Visa koneènì  došla faxem, potom, co jsme prosili, abychom mohli co nejrychleji odletìt. Nervy byly napnuté jak strunky.
Podaøilo se nám je uprosit a najít øešení. Letìli jsme nakonec na místech, reservovaných pro diplomaty, na letištì nás doprovázel mimo šoféra ještì pan konsul a jeho sekretáøka. Byli jsme první èeskoslovenští uprchlíci, letící z Jugoslávie do Holandska. 
Proto¾e personálu v letadle také øekli kdo jsme a proè a kam letíme, byli jsme na palubì letadla zahrnuti vším, co se prodávalo. Èokoládou, bonbony, cigaretami, aè nekuøáci…
Mìla jsem tehdy na sobì man¾elovu  bílou nylonovou košili a elegantní èervené, dlouhé kalhoty, myslím, ¾e byly odnìkud ze zahranièí. Opálená, v Bìlehradì za poslední peníze módnì ostøíhaná, tehdy docela pohledná mladá holka. Však mi také nìkdo z cestujících polo¾il celkem nesmyslnou otázku, zdali jsou všechny èeské ¾eny tak hezké… Nevím u¾, co jsem odpovìdìla. Ale moc mne to povzbudilo.
Vìra Pokorná
Pøíštì : pøistání a první kroky v Nizozemí.
Další díly:
Jak jsme emigrovali II.
Jak jsme emigrovali III.
Jak jsme emigrovali IV.
Jak jsme emigrovali V.
Jak jsme emigrovali VI.
Jak jsme emigrovali VII.
Jak jsme emigrovali VIII.
Jak jsme emigrovali IX.
Jak jsme emigrovali X.
Jak jsme emigrovali XI.
Jak jsme emigrovali XII.
Jak jsme emigrovali XIII.
Jak jsme emigrovali XIV.
Jak jsme emigrovali XV.
Jak jsme emigrovali XVI.
Jak jsme emigrovali XVII.
Jak jsme emigrovali XVIII.