Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kni¾ní novinky


Blanka Kubešová: Brácha Jerry

anotace
Padesátník Jerry má za sebou nevídané mno¾ství rozpadlých vztahù a stále se rád nechává obklopovat èetnými pøítelkynìmi, které se na nìj radostnì lepí. Po mnohých dobrodru¾stvích pøichází chu» se usadit - k tomu se jeví zapadlá, rozpálená konèina v Arizonì pod Horror Hillem jako stvoøená. Jerry je snílek a fantasta. Od chvíle, kdy se mu podaøilo utéct pøes dráty z východní Evropy, se cítí š»astným èlovìkem. Je trvale bez penìz, ale svobodný a spokojený.Svoboda se stala podmínkou samotné existence i druhé hlavní hrdinky, Jenny, která se pokouší o vnitøní vyrovnání se ¾ivotem. Její nejistoty se týkají man¾elství i odchodu z vlasti, nemoci, stárnutí a smrti, scestného dùrazu doby na pomíjivé hodnoty mládí, síly a krásy. Kdo by je dobøe neznal, nevìøil by, ¾e jsou to sourozenci. Jenny je pravý opak bráchy Jerryho. Ústy obou postav autorka hovoøí o vnitøním ¾ivotì a poodkrývá tak roušku z nìèeho, co bylo donedávna ještì tabu …


ukázka z knihy
Jerry sedìl nad novinami v køesle z vydlabaného paøezu, ale neèetl. Tak pìknì se cítil po odjezdu Farrah poka¾dé.
Opile, pøíjemnì znavený a vyèerpaný. Díval se do kraje a oèima ¾moulal døíky hor. Znalecky se pøitom usmíval a pokuøoval.
O òadrech vìdìl své… tahle byla pyšná a nedostupná a co hùø, nikde stín, nikde kapièka. Taková ne, ¾e by vylo¾enì odmítal, kdy¾ se nenaskytlo nic jiného, bral i ta, ale pøednost dával takovým, která u¾ dopøedu slibovala útìchu a potìšení, pøíjemný odpoèinek po vykonané práci. Struènìji øeèeno, mìl rád nìco mìkèího. Kupøíkladu Sana: vypadala jako obrynì…
s úsmìvem si pøedstavil ten kus margarínu pøedtím, ne¾ ho stroj rozseká na krychlièky…,
ale byla kyprá a kulatá a její òadra, to byly pøenádherné konve elixíru ¾ivota, bandasky k mixování zázraèných mléèných koktejlù pøímo stvoøené.


Naopak Luis… Jerry sešpulil rty, chu» u¾ dávno mìl, co chybìlo, bylo slovo – snad nìco jako plach»áky, hanging melons… daly se dosáhnout a polaskat v jakékoli pozici. Nìco podobného vidìl snad jen na cestách v Nairobi. Ve vykøièených domech tam pracovaly sleèny z kmene Kikuju s dlouhými a štíhlými òadry a tìlem úhoøe. Sopeèná òadra – spheres, polokoule Horror Hillu vyplòovala v jeho vìdomostech mezeru, o ni¾ døíve nemìl zdání.
Nìkolikrát se za nimi vypravil jen v cangu a s ruèníkem pøes záda, aby docela neuhoøel. Vyšel obyèejnì k veèeru, kdy¾ slunce zaèalo být milostivìjší, pøespal pod širákem a za ranního úsvitu pokraèoval. Kdy¾ na rudý sopeèný ku¾el dopadly první sluneèní paprsky, zazáøily jeho stopky jako helmice nebeš»anù. Dál ne¾ do míst, kde pøestávala sorara, se nikdy nedostal. To u¾ mu obyèejnì docházela voda a zpátky k farmì se doplazil jen zázrakem. Pyšná, strmá òadra hor, která se zvedala do výšky tisíc pìt set metrù jen kousek nad ním, která se mu souèasnì nabízela a vzdalovala, zùstala jeho snem. Kdyby se, tak jak byl, oblouznìný a vy¾íznìný– skutálel do jejich pøehlubokého klínu, jen Maryèka mìla takový, nikdo by ho u¾ nevzbudil.


Nejdøív ho vrátil do skuteènosti kocour, do lýtka zadrápal docela zlehounka, jen tolik, aby na sebe upozornil, packu zdvi¾enou jako k pozdravu, pak teprve drnèení telefonu. Jerry nespìchal. Dobrá zpráva to být nemohla a na špatnou…


Iveta Kollertová: Svleèená do naha

anotace
Pravdivý pøíbìh o ¾ivotì a boji s rakovinou

V autentickém ¾ivotním pøíbìhu sledujeme desetiletý zápas tì¾ce zkoušené ¾eny o ¾ivot a elementární lidskou dùstojnost, a to v situaci, kdy ji lékaøi, spoleènost i man¾el u¾ odepsali.


Pøíznaky záva¾né nemoci se u Ivety Kollertové zaèaly projevovat v šestatøiceti letech. V té dobì byli ona i její man¾el bez zamìstnání a témìø v bezdomoví se starali o dvì dìti, pøièem¾ svým zdravotním problémùm zprvu nevìnovala pozornost. Trvalo delší dobu, ne¾ lékaøi vyøkli ortel: rakovina vnitøních orgánù ve velmi pokroèilém stadiu, vyhlídky na další ¾ivot mizivé. Iveta le¾í nìkolik let takøka sama v bytì, nepohyblivá, s rozpadávající se tìlesnou schránkou, a¾ si jednoho dne øekne, ¾e to nevzdá a rozhodne se nìco zmìnit, rozhodne se pro ¾ivot...


Autorèino vyprávìní, prolo¾ené jejími básnìmi a dopisy s pøáteli, vzniklo ve spolupráci se spisovatelkou Blankou Kubešovou, která patøí k nìkolika málo lidem, kteøí Ivetì dokázali nabídnout pomocnou ruku a zasadit se za její práva u pøíslušných úøadù a institucí. Kniha je také svìdectvím o selhávání sociálního systému v naší zemi i podìkováním tìm, kteøí se nezištnì zaslou¾ili o to, aby se Ivetin ¾ivot stal snesitelným.


ukázka z knihy
KDY® ODZVONILY KLÍÈE...

Rozhodnutí napsat vzpomínkovou kní¾ku pøišlo v momentì, kdy zazvonil telefon.
Zvedla jsem sluchátko a ozval se hlas pøítele, kterého jsem naposled vidìla nìkdy pøed osmi lety - tìsnì pøed jeho cestou do zahranièí.
„Ivko, dìvèe, to jsem tak rád, ¾e tì slyším. Teprve vèera jsem sehnal tohle èíslo."
Moje já si jen pomyslelo: „Co to má být? Kdyby chtìl, staèilo zavolat mému bývalému mu¾i," ale jen jsem utrousila: „To je fajn, taky tì ráda slyším."
„Ivet, jsi fakt v poøádku?"
„Proè bych nebyla, co poøád máš?" a vtom mi to došlo.
Osm let!
Uplynulo dlouhých osm let od zaèátku konce.
„Víš, já jsem slyšel, ¾e jsi... ¾e u¾ nejsi... prostì, ¾e u¾ nejsi mezi námi."
Tak je to tedy, pohøbení za¾iva.
Jen jsem se pousmála. To u¾ tu také bylo. Díky tomuto omylu bych tu mìla být do sta let. Ujistila jsem pøítele, ¾e jsem ¾iva a¾a¾ a nehodlám na tom prozatím nic mìnit. Zvesela jsme se rozlouèili s pøáním pevného zdraví a já zamyšlenì polo¾ila sluchátko.
Jako blesk z nebe pøišlo ono rozhodnutí - co kdybych napsala kní¾ku?
O mém tak zvláštním a hektickém ¾ivotì, o svých skuteèných pro¾itcích a myšlenkách, které znám vlastnì jen já.
A tím se roztoèil kolobìh písmenek na èistém bílém papíøe.
Není to nijak pøikrášlené a smyšlené.
Nejsem spisovatelka ani publicistka, jsem máma od dìtí, která tvrdì zaplatila nemoci zvané rakovina.

***

Psal se rok 1999 - klíèe na Václavském námìstí pomalu dozvonily, já pøišla o byt i o práci.
O bydlení vlastní hloupostí a neznalostí privatizace domù, o zamìstnání nadbytkem pracovních sil.
Pravda, dostala jsem odstupné a sociální pøíspìvek, jen støechu nad hlavou ne.
Stala jsem se i s rodinou oficiálním bezdomovcem a zaèalo moje období bezmocnosti nad osudem a vztekem nad vlastní neschopností.
Mohla bych rozvést, jakým zpùsobem jsem o byt pøišla, ale to je v tomto momentì vìc zcela nepodstatná.
Dùle¾itý zlom pøišel asi týden po vystìhování.
Bydleli jsem po známých a kamarádech, jednu noc jsme strávili ve skladišti opravovaných bot.
Zima, tma a tíseò mne provázely jak stín za lampou.
A¾ pøišlo sluneèné ráno a nápad.
Man¾el Jaroslav se probudil, rukama prohmátl za krkem a utrousil: „Zajdu za Karlem."
To jméno jsem sice znala, ale vesmìs jen jako nìkoho, kdo kdysi dìlal mému mu¾i mistra v práci.
„Proè za ním?"
„Bydlí na vesnici a pokud vím, je tam sám v baráku. Umøela mu ¾ena a s dcerou se nestýká."
Nadìje se mi vlila do ¾il a zatímco jsem se sna¾ila dát jak¾tak¾ do poøádku, mu¾ odjel.
Poslední dobou jsem mìla trochu problémy, byli jsme bez vody, hygiena jen taktak, nervy na pochodu a zdálo se mi, ¾e mne bolí jizva, která zùstala po dost nároèném porodu.
Sice u¾ ubìhl nìjaký ten rok, v¾dy» synovi u¾ bylo 13 let, ale pøece jen.
Mìla bych si zajít ke gynekologovi, pomyslela jsem si. U¾ jsem tam rok nebyla.
Dopoledne uteklo jak voda a Jarda se vrátil... i s Karlem.
„Tak se sbalte a jedeme," slyšela jsem jeho hlas.
Slzy mi vytryskly proudem.
Nikdo si nedovede pøedstavit tu úlevu a pocit štìstí, kdy¾ pøijedete do vesnièky polo¾ené uprostøed lesa, velká zahrada a ten malý bílý domek vám zaène øíkat "pane"!



***


Auto zastavilo pøed èervenými vrátky, které nám zavrzaly na pozdrav.
Uprostøed dvora se majestátnì rozvaloval obrovský kocour. Jak jsem pozdìji zjistila ani nemòoukal, byl na to pøíliš líný nebo hrdý. Myši se mohly procházet pøed jeho èumákem a ani nehnul brvou.
Rozhlédla jsem se kolem sebe...
„Dobrý den, sousede! Ááá, máte návštìvu," ozvalo se za námi.
Pøes plot vykukovala hlava sousedky, za ní jsem zahlédla dva kluky, zhruba ve vìku mého syna Mirka.
„Dobrej," zamumlal Karel a táhl nás do domku.
On to vlastnì nebyl domek, to jen v našich oèích povýšil na palác. Bývalá gará¾, pøemìnìná k letnímu ¾ivotu. Pùvodnì tam bydlel Karlùv tatínek, zemøel zhruba pøed šesti lety. Kdy¾ jste vstoupili dovnitø, museli jste dávat pozor, abyste nenarazili hlavou do stropu. Kuchyò velká tak, ¾e se tam vešla jen kamna na uhlí, postel a kredenc. Druhá místnost se dala s trochou fantazie jmenovat obývací pokoj, za pøedpokladu, ¾e té fantazie máte opravdu dost.
Zaèouzené stìny, po pokoji se porùznu povalovaly krabice, zbytky rozebraných motorù do aut. Pavuèiny a zápach oleje.
Sedla jsem si na jedinou oprýskanou ¾idli uprostøed a promítla si to, co jsem vidìt chtìla.
Bílé stìny, sedaèka, rozkládací postel, skøínì a stùl.
Èekalo nás moøe práce, ale mìli jsme støechu nad hlavou.
„Udìlám kafe, mrknìte na zahradu, pùlku vám nechám," dodal náš nový bytný a nechal nás vstøebat dojmy.
Prošla jsem si znovu domek. Malièký záchod bez poøádného odpadu, verandièka, výhled do zahrady.
Ten mne fascinoval.
Byla jsem mìstská holka, zvyklá na hluk na ulicích a spoustu lidí. Tady sem tam štìkl pes, u sousedù kdákaly slepice, jednou za dvì hodiny projel autobus. Kánì prolétlo nad blízkým polem, kdesi zakøièela sojka.
Vyšla jsem zpátky na dvorek.
Vpravo jakési døevìné polorozpadlé kùlny se døevem a náøadím, vlevo další dvì cihlové. Zvìdavì jsem nakoukla dovnitø, bylo tam uhlí. Cestièkou mezi domkem a kùlnami jsem došla na zahradu. Na jedné stranì urovnaná pùda, zøejmì na brambory, na druhé keøíky a stromky. Uprostøed toho všeho obrovská tøešeò.
Tráva u¾ zaèínala rùst, místy se povalovalo listí od podzimu.
Pomalu jsem se vracela zpátky na dvorek. Ani jsem si nevšimla veliké králíkárny. Jen jsem se pousmála pøi pøedstavì malých králíèkù v kotcích.
Pohoda a klid.
To ticho mne fascinovalo. Zadívala jsem se naproti na tyèící se hory v lese. „Tam musí být hub, mámo," ozvalo se za mnou.
Jarda ke mnì pøistoupil a chytil kolem ramen.
„U¾ bude líp, dostaneme se z toho."
Jakoby tušil, co se ve mne rozehrává.
Nový ¾ivot, ¾ivot na vesnici... oèi se mi zalily a mlèky jsem polo¾ila hlavu na jeho silné rameno.
„Ké¾ by, ké¾ by..."


Upoutávky na obì knihy najdete na webu knihovny - kliknìte na odkaz


Køest obou knih s autogramiádou se uskuteèní:
ve støedu 23.6.2010 od 16. hodin v Paláci knih Luxor
v nejvìtším knihkupectví v Èeské republice v samém centru
Prahy, na Václavském námìstí è. 41.


Ukázky z knih pøeètou herci Vlastina Svátková (známe ji napø. ze seriálu Pojiš»ovna štìstí, kde hraje recepèní Soòu) a Jan Kaèer, kterého není tøeba blí¾e pøedstavovat.


Janina Svobodová