Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moje štace v Americe (2)
 
Je¾íšku, kdyby tak ¾ena Máòa vidìla, kam mì ti policajti veèer zatáhli! Uvítala nás polotemná, zahulená místnost, ze které se linuly jazzové synkopy, pøi kterých se na sloupcích svíjely lehce odìné køehotinky. Jakmile jsme vešli, thajská majitelka podniku zatleskala, krasavice zanechaly tance a pøisedly si k nám. Útlá umìlkynì neklamnì èínských rysù si sedla vedle mì, šibalsky se usmála a kamarádsky mnì pohladila kalhoty v rozkroku. Na to konto jsme se dali do vášnivé diskuse o baletu a umìní vùbec. Jima, který sedìl pohodlnì rozvalen vedle mì, taneènice bez ostychu uchopila pøímo za „kormidlo“ a na detektivovì tváøi se rozlil bla¾ený úsmìv. Co se dìlo potom radìji popisovat nebudu, ale byl to velice úspìšný veèírek plný skotaèení, smíchu, rozpustilého dovádìní a bublin u nosu. Kolegové z LAPD byli velice uvolnìní, smáli se a byli rádi, ¾e si všichni tak pìknì u¾íváme. Majitelka klubu, bývalá jazzová hvìzda, nám celý veèer prozpìvovala, saxík pištìl o sto šest, drahé alkoholické nápoje tekly proudem a exotických pokroutek bylo tolik, ¾e to èlovìk ani pozøít nemohl.

Kolem tøetí ráno, kdy¾ nastal èas k odchodu, proto¾e se muselo jít za pár hodin opìt zatýkat, silnì opojen jsem otevøel penì¾enku, abych finanènì pøispìl na zdaøený kulturní veèírek.

“Blázníš?” prohodil šéf. “Tady se kamaráde neplatí, tady jsme vítaní hosti, proto¾e nad klubem dr¾íme ochrannou ruku. Tím, ¾e sem obèas zabrousíme, majitelka nemá problémy s kriminalitou.” Suše jsem polknul a øekl jsem si, ¾e se asi odstìhuju do Ameriky, proto¾e to by v korektní Austrálii nikdy neprošlo. A pak taky, vlivem alkoholických nápojù na mì pøišel velikej cit a strašnì se mi líbila ta èínská holka, co o mì tak skvìle peèovala. Nemusím vám však øíkat, ¾e tuto nepìknou myšlenku jsem po vystøízlivìní zahnal a sám nad sebou se krapátko zahanbil. Jistì nebudete pøekvapeni, ¾e jsem se s ¾enou Máòou o historky v klubu nepodìlil.

Šéf ne¾ertoval, kdy¾ se zmínil o zatýkání. Odpoledne, cestou k headquarters /velitelství policie/, policejní rádio oznámilo, ¾e se nìkde støílí a ¾e nutnì potøebují pomoc. Øidiè beze slova zapnul sirénu, „protoèil gumièky“, já se vmáèkl do sedadla a èekal, co se bude dít. Pøitom jsem v ruce tøímal malièký magne»áèek, na který jsem si obyèejnì nahrával všechny ty neuvìøitelné situace a rozhovory. Tak¾e ty sirény na nìm dodnes mám.

Pøiøítili jsme se k místu akce, kde se to hem¾ilo policejními auty a zmatenì pobíhajícími poldy. Nad hlavou krou¾ila LAPD helikoptéra. Kluci vytáhli bouchaèky, nasadili neprùstøelné vesty a na mì jenom zaøvali, a» se do nièeho nepletu a sedím v autì. Pak se všechno odehrávalo jako ve filmu. Støelba, jeèivé kvílení sirén, sanitky, desítky policajtù s napøa¾enými opakovaèkami, øvaní povelù, hluk motorù vrtulníkù nad hlavou. Jen já do toho filmu jaksi nepatøil. Bledej jako stìna jsem se krèil na zadním sedadle a s hrùzou pozoroval, jak se akce odvíjí. Náhle se ze mne stal pobo¾ný èlovìk a tiše jsem se modlil, abych z toho vyváz se zdravou kù¾í. Hlavou mnì projelo, kdo mi vypere spodní prádlo, kdy¾ tu nemám ¾enu Máòu. Ano prosím, tak jsem se chvìl o svùj mladý ¾ivot. Chvìní však pøešlo v teror, kdy¾ jsem si všiml hlouèku hrùznì vypadajících obrovských èernochù, vrhajících nevra¾ivé pohledy na auto, ve kterém jsem se skrýval. Potí¾ byla v tom, ¾e za chaotické situace si hlouèku nikdo nevšimnul. Já si byl naprosto jist, ¾e tentokráte na to tì¾ce doplatím a ¾e mùj ¾ivot na americké pùdì vyhasne. Ozáøil mì však Duch svatý. Pozorujíc hlouèek zabijákù, pou¾il jsem fintu, která mì zachránila.

Zaèal jsem toti¾ pøedstírat, ¾e mùj mròavý magnetofon je walky-talky a tak jsem do nìj zaèal horeènì mluvit, pak ho zase pøikládat k uchu a vùbec jsem dìlal jako bych komunikoval s dispeèingem. No, co mám k tomu øíct. K mé náramné úlevì to fungovalo a hlouèek se rozprchnul. Pak u¾ jsem si jenom uvìdomil, ¾e mnì nìkdo hodil skrz okno nìjakou pistoli s pokynem, abych ji hlídal, ¾e ji nìkomu zabavili. Potom se postupnì s rukama nad hlavou z ubytovacích prostor objevovali èernoši, kterým byla nasazována pouta a tím byla akce zdárnì zakonèena.

Vyèerpaní policisté nasedli do auta a já jim okam¾itì vyprávìl o té bandì grázlù opodál a jak jsem se se situací vypoøádal. Dìsnì jsem u nich získal, proto¾e si hlouèku vùbec nevšimli a tak mi gratulovali, jaký jsem èíman a jak správnì jsem zlé èernochy obalamutil. Kdo ví, co mìli za lubem. Tak jsme to veèer šli zapít, ale k mému nemalému zármutku, tentokráte ne do klubu.

V nedìli mì kolegové vzali do neuvìøitelného Disneylandu, kde jsem našel své dìtství. Neustálá pøítomnost dvou detektivù, kteøí mi byli ochrankou, mìla za to, ¾e jsem si mohl den bájeènì u¾ít, ani¾ by mnì nìkdo èmajznul penì¾enku. Tak¾e jsem byl tìm vìènì se na mne lepícím poldùm za všechno moc vdìèný. ®e jsem mìl špatné svìdomí kvùli té èínské krasavici v klubu, tak jsem ¾enì Máni koupil krásné dárky – jako napøíklad plastikovou masku Mickey Mouse doufaje, ¾e jí tím zpùsobím nemalou radost.

Cestou domù se náhle „otevøelo nebe“ a zaèalo lejt jako z konve. Najednou zahrèelo v rádiu a dispeèink ¾ádal o okam¾itý zásah jednotky, která byla nejblí¾e místu, kde se prý nìjaký èlovìk chystá spáchat sebevra¾du. No, byli jsme to samozøejmì zase my. A tak honem èervený majáèek na støechu, spustit sirénu a jet jako pominutí na místo èinu.

Cestou od auta ke vchodu do nìkolikapatrového domu jsme zmokli jako slepice. To kluky silnì nabudilo. Jim zabušil baterkou na dveøe bytu v desátém poschodí. Dveøe se polehouèku otevøely a v mezeøe se objevila ustrašená tváø èernošky. Jim šoupnul nohu mezi dveøe, násilím je otevøel a vešli jsme do pokoje, kde sedìl mu¾, který koukal na televizi. “Tak kdopak se tady chtìl zasebevra¾dit?“ zaburácel Jim. My jsme jenom pøihlí¾eli a dìlali pod sebou na koberci lou¾ièky vody. Ustrašená paní domu tøesoucím se hlasem vysvìtlila, ¾e její man¾el chtìl skoèit z okna, ale ¾e si to všechno nakonec rozmyslel a teï ¾e sedí u televize. To øíkat ovšem nemìla. “Vidíte jak jsme všichni promoèení?!” zahømìl Jim a sápal se ke køeslu, na kterém se rozvaloval sebevra¾edný èernoch. Toho bez cavykù chòapnul pod krkem a pøes úpìnlivé prosby ho nemilosrdnì dotáh k otevøenému oknu. Pak ubo¾áka bafnul za nohy a zaèal ho „pchát“ z okna ven. “Já ti dám, holomku, si z nás dìlat špr»ouchlata. Chtìl jsi umøít, tak umøi,” køièel na èernocha Jim pøedstíraje, ¾e ho doopravdy hodlá vyhodit z okna. V ¾ivotì jsem nevidìl tak bílého èernocha. To na nìho tak zapùsobila hrùza z jisté smrti. Nakonec pøece jen Jim dal na èernochovy prosby, vtáhl ho do místnosti a øekl: ”Tak to bylo naposled. Pøíštì, kdy¾ budeš chtít ukonèit svùj mizernej ¾ivot, tak ho ukonèi a neotravuj policii, která má beztak práce nad hlavu.” Èernoch si utøel smrtelný pot, man¾elka padla na kolena a skrze proud slz dìkovala Jimovi, ¾e se zachoval jako gentleman a nechal man¾ílka ¾ít.

Na kost promoèení jsme se vrátili do vozu a já pak v hotelu musel „lupnout bobule na spaní“, abych vùbec usnul.

A tak se štace u LAPD pomalu chýlila ke konci a nastal èas odletu do Kanady. Kluci s LAPD mì podìlili dárky, které dodnes visí v mé gará¾i, kam se utíkám schovat pøed ¾enou Máòou, kdy¾ se na mì náhodou nìkdy rozzlobí. Tam na ty policejní dárky z Ameriky koukám se zaml¾eným zrakem, piju „plznièku“ a nemohu uvìøit, ¾e toto všechno se odehrálo témìø pøed dvaceti lety… A vìøte, ¾e na krásnou èíòanku si také vzpomenu!